Existuje jedno krásné úsloví, jež výstižně vyjadřuje skutečnost, že se někdo po období experimentů a hledání nových cest nakonec pokorně vrátil k tomu spolehlivému a osvědčenému, co na začátku odvrhl. Možná si někdo vzpomene, jak jsem zde zhruba před rokem presentoval stavbu série prvoválečných stíhaček, konvertovaných z klasické polské třiatřicítky do „královského“ plastikářského měřítka 1:48. Motivací a jasnou výhodou tohoto kroku bylo samozřejmě zmenšení rozměrů jednotlivých modelů a tedy i celé sbírky, při zachování jejich detailnosti a sestavitelnosti. Na druhou stranu, byla zde i očividná nevýhoda v podobě snížení kvality tisku a barevného provedení. Kromě toho je fakt, že papír z kopírky má spoustu nepěkných vlastností - láme se, barva praská a je příliš hladký, takže se i špatně lepí. Zkrátka a dobře – patlat z kopií je nejen vošajstlich ohledně autorských práv, ona je to hlavně pakárna
A protože, jak zasvěcenci vědí, i situace na scéně plastikových chmelnic v současné době přeje spíše větším měřítkům (zejména zásluhou novozélandských WINGUT WINGS – doporučuji jejich stránky http://www.wingnutwings.com), nezbylo mi, než v duchu úvodu tohoto článku zvolat: „Zpátky do trenek “ a vrátit se k lepení modelů v původní velikosti přímo z originálních sešitů.Za svůj první počin na poli „velkých“ letadel jsem zvolil Aviatik B.I vydaný pod hlavičkou polského Wektoru. Žádný zvláštní důvod jsem k tomu neměl, prostě jsem jen chtěl zkusit, zda dokážu v tomto měřítku postavit koukatelný model klasické chmelnice včetně všech těch drátů, oček a napínáků.
Údajů o předloze nemohu poskytnout mnoho. Z toho mála, co jsem objevil ve Wikipedii a několika nadšeneckých webech vyplívá, že letoun vznikl už v roce 1913 a ve službě vydržel do roku 1915. Vyráběla honěmecká společnost Automobil undAviatikwerke AG, později byl na základě licence stavěn v Itálii. Poháněn šestiválcem Mercedes dosahoval maximální rychlosti 100 km/h, výdrž 4 hodiny. Byl používán převážně jako pozorovací, v této roli létal, jako ostatně většina letadel té doby, bez výzbroje. Model představuje stroj v nepřehlédnutelné „antikamufláži“, zavedené v první fázi války v letectvu Rakouska-Uherska a je tedy docela možné, že na něm při službě v k. und k. Luftstreitkrafte létali i piloti a pozorovatelé původem z Čech.
Stavba začíná nepřekvapivě prostorem posádky. Ten je odveden ve slušném standartu, ovládacích prvků je pomálu, ale zdá se, že nic důležitého nechybí. Samozřejmě planu nekonečným obdivem k mistrům oboru, kteří neváhají drátkem oplétat madla kniplu, natahovat kablíky z rubu palubní desky a doplňovat nýty na spodní stranu sedaček, ale – když on to nikdy nikdo neuvidí
… Tak jsem pro klid svědomí alespoň „odvrtal“ perforaci na opěradlech sedaček.
Sestavení základu trupu nečiní problémy, horší je to s jeho potahem – díl kryjící trup zespodu mi v zadní části vyšel oproti bokům poněkud předsazený, což je v případě výrazných pruhů nepříjemné. Chyba může být na mojí straně, ale vzhledem k tomu, že předek až na úroveň kokpitu seděl přesně…
K dílům 13d1 a 13d2 - horní část trupu, v originále tvořená nejspíš hliníkovou skořepinou, mohu říct jen jedno – typicky polská záležitost…
Nedá mi to, abych nevzpomněl, jak jsem před pár lety při betatestu nejmenovaného papírového modelu nejmenovaného českého vydavatele lepil jednu a tutéž sestavu několikrát po sobě, jen abychom si byli já i autor jistí, že jsme nalezli nejen dokonale správný tvar dílů, ale i ten nejvíce „modellerfriendly“ postup stavby. Inu Vyškovského škola. Polský přístup je evidentně odlišný: kdo by se otravoval s konstruováním přesného tvaru, vždyť jde o „model dla zaavansovanych“, takže to stačí tak nějak namalovat a pak – vystřihnout, vytvarovat, zkusmo přiložit, nabodovat nebo rovnou přilepit, co přebývá odříznout, pokud něco chybí, je tu „zapas koloru“. Zbytek vyřeší retuš 
. 
Nechci se opakovat, nejde jen o to, že za cenu hotového modelu obdržíme polotovar. Je to také otázka důvěry. Pokud patlal, který se už jednou přesvědčil, že se nemůže spolehnout na přesnost práce konstruktéra, během stavby narazí na nějaký další skutečný či jen zdánlivý problém, ztrácí motivaci k rozjímání nad tím, jak to autor vlastně myslel a instinktivně se uchyluje k použití vlastních řešení, přičemž se musí nezřídka spolehnout na pátrání po doplňkových informacích na internetu nebo jinde. Že to všechno zrovna nepřispívá ke komfortu stavby asi netřeba zdůrazňovat.
Ocas byl proti tomu docela v pohodě, pochybnosti vzbuzuje návaznost barevných pruhů na SOP, ovšem bez znalosti podoby konkrétního stroje nemohu soudit…
Podvozek by měl být sestaven z dílů vystřihovánky, tedy pásků svinutých do papírových trubiček, kvůli pevnosti vyztužených drátky. Jednu jsem zkoušel stočit, ovšem velmi brzy jsem ji odhodil. Jedná se o alibismus autora modelu, použitý papír takovéto řešení evidentně neumožňuje, proto jsem bez výčitek svědomí celou konstrukci seskládal z plastových profilů a nabarvil lihovou barvou AGAMA, odstín aluminium.
Vyplétaná kola mě strašila od chvíle, kdy jsem se do stavby pustil. Nakonec jsem si zhotovil z balsového prkénka jednoduchý přípravek, který mi pomohl udržet správnou vzájemnou polohu ráfku kola a jeho středu, zatímco jsem je postupně pospojoval „dráty“ nasekanými z vlákna vytaženého z polystyrénové kulatiny. Pneumatiky tvoří kolečka z 1 mm kartónu slepená po třech dohromady, vybroušená do potřebného tvaru, přestříknutá tmelem, znovu zbroušená a nakonec namalovaná temperou. Jak už jsem psal – měl jsem z nich strach, ale snad to napoprvé nedopadlo nejhůř…
Maličko vítr jsem měl i z motoru, ale i navzdory spoustě titěrných součástí proběhla nakonec jeho kompletace bez potíží, trochu jsem se zapotil až při jeho uložení na místo (systém „ježek v kleci“).Chladiče na bocích trupu jsou poměrně náročnou sestavou v kombinaci papíru a olověných drátků. A pak už zbývala jen hrazdička pro zavěšení horních křídel (papír opět nahrazen plastovými profily) a máme kompletní trup pohromadě:
Konstrukci křídel nám autor umožňuje sestavit dvěma způsoby a to buď klasicky, jako sestavu žeber navlečených na centrální nosník, nebo slepením několika vrstev kartónu následně seříznutých a zbroušených do odpovídajícího tvaru. První způsob dovoluje snadnější dodržení patřičného profilu nosné plochy a také věc, která je u modelů jiných kategorií spíše k vzteku, nicméně u letadel první světové války ji oceníme, tedy prověšení potahu mezi jednotlivými žebry. Nevýhodou této metody je značná pracnost – neplatí pro ty, kdož jsou zvyklí pomáhat si laserovanými doplňky – a také nároky na přesnost stavby. Druhý postup je na pohled jednodušší, ale má taky svá úskalí: kartón je třeba vybrousit do hladka, aby křídlo bylo opravdu oblé a bez schodů, výsledná sestava je navíc nepoměrně těžší, což není na překážku u samonosných jednoplošníků, ale v případě „chmelnic“ s nosnými plochami zavěšenými na nosnících a vzpěrách to může být problém (vím, o čem mluvím).Nakonec jsem zvolil vlastní řešení, spočívající ve vyřezání a vybroušení korpusu křídla z balsy (opracovává se nepoměrně líp než kartón). Naznačení vystupujících žeber je ztvárněno pomocí tenkých pásků silné čtvrtky. Výsledná sestava je pevná, rovná (v rámci možností), lehká a je v ní dost „masa“ pro pevné uchycení čepů a oček. A hlavně – sestavení všech čtyř polovin obou křídel zabralo všehovšudy tři pracovní večery! (Jediný, kdo si na tuto inovaci může stěžovat je moje manželka, která marně přemýšlí, kde se u nás najednou vzalo tolik jemného prachu …
)
Spojení trupu a nosných ploch bývá obvykle nervy drásající záležitostí, proto jsem se po předchozích neblahých zkušenostech odhodlal k opravdu pečlivé přípravě, spočívající v zapuštění čepů v místě uchycení křídel, opětovné protažení všech montážních otvorů a přilepení oček pro ukotvení napínacích lanek. Už v této fázi jsem také zkompletoval několik napínáků v kombinaci kulatina z lízátkové tyčinky a 0,2 mm drátku (nakonec jsem jich vyrobil třicet)
Příprava se vyplatila! Bez větších potíží máme na stole skutečné letadlo:
Ani výplet, který bývá obvykle závěrečnou zkouškou nervů, tentokrát nezpůsobil žádné zvláštní obtíže. Zásluhu na tom má hlavně rozhodnutí, využít k jeho ztvárnění gumovou nitkou, která má sice několik nevýhod (plochý průřez, nesnadná manipulace), má však i nepřehlédnutelné výhody. Ta hlavní spočívá v tom, že s její pomocí ztvárněná lanka zůstávají stále krásně tenká a vypnutá a to i v případě drobných deformací konstrukce modelu například v důsledku působení vlhkosti nebo změn teploty. Takže: nitku zalepit jedním koncem do napínáku a druhým na kotvící místo na křídle letadla. A pak už jen opatrně natáhnout a zaháknout do očka na opačné straně – jak prosté milý Watsone
! A pak už jen všechna lanka zabarvit (šedá tempera), dopředu nalepit „klacek“ – pohrával jsem si s myšlenkou vyrobit komplet novou vrtuli z mořené balsy, ale snad příště – a máme tu chmelnici novou, malou, jako živou! 
Resumé: Nebýt několika zmiňovaných autorských opomenutí byla by stavba tohoto modelu vyložená pohodovka. Takto se dá říct, že byla přesně taková, jak jsem se po svých zkušenostech obával. Naštěstí i její výsledek je přesně takový, jak jsem doufal. Během čtyř týdnů se mi na pracovním stole zrodil letoun, který svým vzhledemjistě přenese každého fandu aviatiky do doby odvážných „mužů na křídlech“, kteří usedali do křehkých, plátnem potažených strojů a spolehlivě plnili stanovené bojové úkoly přesto, že se evidentně více než střetu s nepřítelem museli obávat vrtochů počasí a nespolehlivosti techniky a který beze zbytku naplňuje hrdé označení „chmelnice“
.
