Rozhodl jsem se pro 1000x zpracovanou předlohu, ale já jí ještě nedělal. Hurá na to...
Autor modelu: Ing. Robert Navrátil
Měřítko: 1:35
Model jsem zakoupil a vytisknul na inkoustové tiskárně v kanceláři, koupil jsem lepší než standartní papír a uvidíme, jak se mně s ním bude pracovat. Jak je to s barevnou věrností moc neřeším, tiskárna je taková, jaká je
Něco k předloze (zdroj Wikipedie):
Mitsubishi A6M (známý pod neoficiálním označením Zero - anglicky „nula“) byl palubní stíhací letoun japonského císařského námořního letectva, který během druhé světové války sloužil v japonském císařském námořnictvu a po válce i v Číně. V japonském námořnictvu byl letoun označován jako palubní stíhací letoun typ 0 (japonsky: 零式艦上戦闘機, Rei-šiki kandžó sentóki) nebo zkratkou Reisen (零戦). Mezi spojenci znám jako Zero (i přesto, že oficiální kódové jméno bylo Zeke a pro pozdější verzi A6M3 Hap a Hamp).
Jeho vývoj začal v roce 1937, když Kaigun kókú honbu (海軍航空本部 ~ Letecký úřad císařského námořnictva) vydal požadavky na nový palubní stíhací letoun, který by nahradil tou dobou do výzbroje přijímaný A5M. Požadována byla obratnost stejná, jako u A5M, ale výzbroj posílená o dva 20mm kanóny, maximální rychlost 270 uzlů (500,04 km/h) ve výšce 4000 metrů, přistávací rychlost méně než 58 uzlů (107,42 km/h) a start na nejvýše 70 metrech dráhy. Osloveny byly firmy Micubiši a Nakadžima, ale Nakadžima pro náročnost požadavků z tendru odstoupila.[1] Na A6M létal i nejúspěšnější japonský pilot Saburo Sakai se 64 sestřely.
U Micubiši se úkolu ujal tým konstruktéra Džiró Horikošiho, který navrhl lehký dolnoplošník s dvouhvězdicovým čtrnáctiválcovým motorem Micubiši MK2 Zuisei 12 o výkonu 870 koní (639,88 kW) pohánějícím dvoulistou vrtuli, zatahovacím podvozkem (poprvé u stíhačky císařského námořnictva) a zakrytou kabinou pilota.[2] Vznikl tak první palubní stíhač, který se vyrovnal stíhačkám startujícím z pozemních základen.
Prototyp byl dokončen v březnu 1939 v Nagoji a následně podroben testům na námořní letecké základně Kagamigahara, kde 1. dubna 1939 proběhl jeho první let, který provedl Katsuzo Shimo. Později byla dvoulistá vrtule nahrazena třílistou kovovou stavitelnou vrtulí. V září byl stroj přijat k testování jako A6M1. 18. října roku 1939 se do zkušebního programu zapojil také druhý, plně vyzbrojený prototyp. V prosinci 1939 začaly testy u Jokosuka kókútai (横須賀航空隊 ~ Jokosucká letecká skupina/pluk). Druhý prototyp A6M1 během zkušebního letu dne 11. března 1940 havaroval při střemhlavém letu.
Zástavbou výkonnějšího motoru Nakadžima Sakae 12 o vzletovém výkonu 582 kW vznikl třetí prototyp, který poprvé vzlétl 18. ledna 1940. Námořnictvo objednalo výrobu dalších šestnácti předsériových strojů a posléze i 37 kusů sériové verze A6M2. Reiseny byly vyzbrojeny dvojicí 20 mm kanónů vz. 99 v křídle a dvojicí synchronizovaných kulometů vz. 97 ráže 7,7 mm uloženou v trupu před kabinou. V červnu bylo 15 strojů nasazeno v Číně v rámci 12. kókútai, kde nad Čunkingem sestřelily všechny čínské obranné stíhačky.
Zároveň probíhaly palubní testy na letadlové lodi Kaga, po jejichž ukončení byl typ 31. července 1940 oficiálně přijat do výzbroje císařského námořního letectva jako A6M2 model 11.[3] Od 22. vyrobeného A6M2 byl do křídla instalován zesílený nosník.
Letouny vybavené ručně sklopným koncovým obloukem křídla byly označovány jako A6M2 model 21. Tato úprava byla prováděna při sériové výrobě na všech A6M2 počínaje 65. strojem. Od 127. letounu byla křidélka vybavena stavitelnými trimry. V listopadu 1941 byla zahájena výroba A6M2 rovněž v závodech Nakadžima v Koizumi, prefektura Gumma.
Celkové produkce cca. 35 kusů dosáhla varianta Micubiši A6M2a model 21A. Tyto letouny byly identické po konstrukční stránce s typem A6M2 model 21 s tou výjimkou, že byly vyzbrojeny křídelními kanóny Typ 99 model 2 Mk.3 s bubnovým zásobníkem ráže 20 mm s delší hlavní, která vyčnívala před náběžnou hranu křídla.
V roce 1942 se k útvarům poprvé dostala verze A6M3 model 32 s výkonnějším motorem Nakadžima NK1F Sakae 21, vybaveného dvourychlostním kompresorem, který dosahoval vzletového výkonu o 843 kW. Menší dolet byl důsledek zmenšené trupové palivové nádrže z 98 na 60 l, která musela uvolnit místo vzad posunuté požární přepážce. Nový stroj postrádal sklopný koncový oblouk, který konstruktéři nahradily rovným zakončením, zkracujícím rozpětí na 11 m. Celková výroba dosáhla počtu 543 kusů.
Další sériovou variantou se stal typ A6M3 model 22, který měl opět křídlo s okrouhlým sklápěcím koncem a navíc 45 l palivovou nádrž v každé polovině křídla. Utěsněné komory v křídle měly dopomoci k delšímu setrvání stroje na hladině v případě nouzového přistání. Nejméně tři stroje byly pokusně vybaveny kanóny ráže 30 mm v křídlech a byly zkoušeny v bojích proti spojeneckým bombardérům v oblasti Rabaulu.
Letouny s označením A6M3a model 22A nesly kanóny 99 model 2 ráže 20 mm s delší hlavní s mírně rozšířeným ústím. A6M2 i A6M3 mohly nést pod každou polovinou křídla po jedné pumě s hmotností do 60 kg.
Označení A6M4 náleželo dvěma pokusným strojům A6M2, které měly instalovanou pohonnou jednotku Sakae s turbokompresorem. Konstrukcí i praktickými zkouškami se zabýval arzenál v Jokosuce. Pro nedostatek speciálních slitin, nutných pro výrobu a funkci turbokompresorů, byl projekt zrušen.
U modifikace A6M5 model 52 došlo k zesílení potahu křídla, které opět postrádalo sklápěcí mechanismus a došlo také ke zvětšení plochy křidélek. Spaliny z dvouhvězdicového čtrnáctiválce Sakae 21 byly vyvedeny jednotlivými ejektory, které při letu vykazovaly přídavný tah.
Subvarianta A6M5a model 52A obdržela pro dosahování vyšší střemhlavé rychlosti ještě silnější potahový plech křídla. V něm byly instalovány 20 mm kanóny typ 99 model 2 Mark 4 se střelivem v pásech, což umožnilo jeho zvýšení zásoby z 99 kusů na 125 kusů nábojů. Výroba byla zahájena od března roku 1944.
U strojů Micubiši A6M5b model 52b se poprvé objevila ochrana nádrží automatickým hasicím zařízením s CO² a 50 mm pancéřové čelní sklo kabiny pilota. Palebnou sílu umocnila záměna jednoho trupového kulometu ráže 7,7 mm za kulomet typ 3 ráže 13 mm. Výroba typu započala v dubnu roku 1944.
U 93 exemplářů A6M5c model 52C byla zlepšena pasívní ochrana pilota přidáním pancéřové desky za jeho sedačku, kam byla pro zvýšení doletu instalována rovněž 70 l samosvorná nádrž pro zvýšení doletu. Výzbroj byla zesílena zabudováním 13 mm kulometů typ 3 vně každého kanónu v křídle. V trupu pak zůstal pouze jeden 13 mm kulomet. U „Zera“ se také poprvé objevily speciální malé závěsy na spodní straně křídel pro raketové střely typu vzduch-vzduch. V okolí uložení zbraní byl opět zesílen potah křídel.
Až na konci roku 1944 se objevila verze A6M6c model 53C se silnějším motorem Sakae model 31A opatřený zařízením pro vstřikování vody a methanolu pro krátkodobé zvýšení výkonu. Sériové letouny již byly vybaveny samosvornými nádržemi v křídlech. Vzniklo však pouze několik kusů, protože továrna Nakadžima, kde se motory montovaly, byla z velké části zničena.
Další verzí byla A6M7 model 63 se zpevněnou ocasní částí, šlo o stíhačky přestavěné na střemhlavé bombardéry, ale i před touto verzí vznikly stovky letounů určené pro útoky kamikaze. Na místě přídavné nádrže pod trupem byl montován pumový závěsník, kam mohla být umístěna puma o hmotnosti 250, nebo 500 kg. Pod křídlem pak mohly být zavěšeny dvě přídavné palivové nádrže po 150 l. Dodávky A6M7 začaly v květnu 1945.
Vývojovou řadu Reisenů završil typ A6M8c model 54C, poháněný větším a silnějším motorem Micubiši MK8K Kinsei 62 se vzletovým výkonem 1163 kW, uloženým v zesíleném motorovém loži v upravené přední části trupu pod krytem pozměněného tvaru. Výzbroj byla nyní pouze v křídle a skládala se z dvojice 20 mm kanónů a dvou kulometů ráže 13 mm. K sériové výrobě již nedošlo, postaveny byly jen dva prototypy.
Nástupce Zera měl být Micubiši A7M Reppú, ale problémy s jeho vývojem způsobily, že Zero zůstalo hlavním stíhacím typem japonského námořního letectva až do konce války.
Tak příště snad už přidám něco z patlu, jemuž vzdávám hold
Držím palce 
