Říční kolesový remorkér "Váňa"/Бумажное моделирование/1:200
Napsal: sob 8.11.2014 17:47
Do flotily plné bitevních lodí, torpédoborců a ponorek připlouvám s touto malou loďkou. Model je zpracován ve stejném měřítku jako všechny ty "H.M.S"," USS", či "IJN", tedy 1:200, takže je to proti nim modýlek takřka do dlaně. Model je zpracován ve dvou verzích - v původní civilní a ve verzi po militantní bolševické přestavbě na dělovou loď. Pokud mě bude přát odhodlání a trpělivost, chtěl bych paralelně stavět obě dvě verze.
Na úvod z historie parníku:
V roce 1905 obchodní dům Borel a synové objednal v Saratově, v továrně inženýra Bary, postavení remorkéru pro jejich volžskou paroplavbu. Loď byla postavena podle nejdokonalejších plánů té doby. Parník měl ocelový trup s kostrou z pravoúhlych rámů se zaoblením spodních rohů. Podpalubí se dělilo na příďový kolizní prostor, příďové obytné kajuty, strojovnový oddíl, kotelnový oddíl, mazutovou jámu, nebo cisternu, záďové obytné kajuty, a záďový kolizní prostor.
Parník byl osazen parním strojem systému „Kompadur“, pára se vyráběla ve dvou oddělených kotlech, které stejně jako stroj byly vyrobeny ve Švýcarsku. Před kotelnou na hlavní palubě se nacházelo samočinné parní čerpadlo dvojčinného systému „Kameron“. Čerpadlo bylo potřebné k přečerpávání mazutu a k odčerpávání vody z trupu. Parník byl poháněn dvěma kolesy s naklápěcími lopatkami na společné ose.
Po stranách paluby byly rošty vyložené na konzolách. Na nich byla kolesová pouzdra s kolesnicovými kajutami, kde byla část posádky a kajuta kapitána. Na přídi se nacházela hospodářská nástavba se spižírnou, koupelnou a latrínou. Střechy kolesnicových kajut a hospodářské nástavby byly překryty plošinou, na které se nacházel kapitánský můstek. Po stranách byla požární vědra s vodou, na zábradlí pověšeny záchranné kruhy. Na střeše kotelny za komínem na podpůrné konstrukci byl upevněn hák, na který se upevňovala lana vlečných člunů. Záďová část neměla nástaveb, kromě budky schodiště do podpalubí. Paluba byla osazena oblouky pro vedení vlečných lan. Pod oblouky byly ukládány kontejnery se zbožím. Na příďovém čelenu byla zavěšena kotva, která se navíjela ručním rumpálem. Na každě straně bylo po třech úvaznících a dále byla uložena smotaná úvazová lana. Loď se řídila jednoduchým kormidlem, náhon ke kormidelnímu kolu obstarával řetěz ve vodítkách po stranách paluby. Kapitánský můstek byl se strojovnou propojen hlásnou rourou a lodním telegrafem. Loď pojmenovali lidským jménem – VÁŇA.
Remorkér se plavil na řekách Volze a Kamě, tahal čluny s dřívím, moukou, solenými rybami a dalším mírovým zboží od Rybinsku po Astrachaň a zpět. Tak tomu bylo do podzimu 1914. V srpnu 1914 začala 1. světová válka. Dříví a sudy se solenými rybami byly nahrazeny vojenským materiálem a zbraněmi, civilní pasažéry vystřídali rekruti a vojáci. Trasa se změnila, teď parník Váňa jezdil z Nižního Novgorodu do Permu, Saratova a Carycinu, kde továrny zásobovaly armádu zbraněmi. V r. 1917 továrny zastavovaly výrobu, dělníci stávkovali a obchodníci ukryli zboží v očekávání lepších časů. Zastavil se i parník Váňa v přístavu v Nižním Novgorodu. Stát zůstal do konce června r. 1918.
Nová bolševická vláda potřebovala upevnit svoji moc na celém území Ruska, ty, kteří nesouhlasili s její politikou, shledávali nepřáteli pracujícího lidu. V zemi začala občanská válka. Pro obranu socialistického zřízení se narychlo organizovala Rudá Armáda. Bojové akce byly převážně vedeny na železnicích a splavných řekách, po kterých se mohla přesunovat vojska znepřátelených stran. Pro obranu řek Rudí i Bílí formovali vojenské flotily z lodí a člunů k tomu vhodných. Z lodí se k tomu nejlépe hodily remorkéry, na jejichž paluby bylo možné postavit děla a přeměnit je na ozbrojené parníky. 29. června 1918 Nižněgorodské místní vedení vodní dopravy předalo znárodněný remorkér Váňa do rukou komisaře Volžské vojenské flotily N. G. Markina, povolaného na rozkaz ministra obrany Trockého na organizaci obrany na Volze.
N. G. Markinovi se remorkér Váňa zamlouval a přenesl na něj svůj štáb. Remorkéru bylo přiděleno pořadové číslo 5 a byl nazván ozbrojeným parníkem. Přestavěn byl v závodě „Nižněgorodský teplochod“ v podmínkách zoufalého nedostatku materiálu a času. Aby bylo možné jej vyzbrojit, bylo třeba zmenšit příďovou hospodářskou nástavbu, odstranit oblouky na záďové platformě a vstupní předsíň do podpalubí – bránily v rozmístění plarforem pro děla a v rozhledu pro kulomety. Pod dělovými platformami bylo zapotřebí zpevnit palubu podporami. Na palubu z tmavého teaku položili železné pláty pancíře tl. 8 mm. Pancířem byly rovněž opatřeny parapetní části nástaveb a kapitánského můstku. Parník byl přebarven tmavě zeleným ochranným nátěrem.
Na stožáru, který byl z hospodářské budky přenesen na palubu, trikolóra obchodního loďstva Ruska ustoupila rudé vlajce se zlatými písmeny R.S.F.R.
Zkušenost prvních bojů ukázala, že Váňa No.5, pro posílení obranyschopnosti, potřebuje změnit výzbroj. V dílnách ukořistěných doků vyrobili doplňkoné ochranné štíty pro 6 kulometů Maxim na trojnožkách. Po dobytí Kazaně „Váňa No. 5“ odjel do Nižního Novgorodu a na přezbrojení. Minonosky z Baltu přivezly člun s nákladem námořních děl a munici. Vyzbrojený parník byl vybaven 2x 75 mm děly Kane namísto dvou kolových polních kanónů vzor 1902. 37 mm dělo systému Maclay na podstavci bylo nahrazeno protiletadlovým 47 mm kanónem Hotchkiss. Z paluby byly odebrány kulomety Maxim na kolech a polní dělo 37 mm systému Maclay na kolech.
Za boje pod Kazaní, bylo ozbrojenému parníku uděleno nové jméno „Váňa – Komunista“, ovšem nedočkal se jeho oficiálního udělení. 1. října 1918 při průzkumné plavbě u obce Opilý Bor, dělová loď byla zasažena skrytou dělostřeleckou baterií protivníka a začala hořet. 48 přeživších členů posádky z 76 bylo zachráněno minonoskou „Prytkyi“. Komisař N. Markin v boji zahynul.
Po skončení občanské války byl parník vyzdvižen, opraven a přestavěn na civilní osobní loď a předán do města Čardžev (v dnešním Turkmenistánu, dnes pravděpodobně město Turkmenabat, pozn. překl.). Tam se dlouho plavil na řece Amu-Darji pod jménem „Komsomolec“ do r. 1968, kdy řeka přestala být splavnou. Jeho zrezivělý trup je možné i dnes ještě vidět na vyschlém písčitém dně.
Technická data:
Max. délka: 60,20 m
Délka na vodorysce: 53,32 m
Šířka na vodorysce: 7,32 m
Max. šířka na kolesnicích: 15,15 m
Výška bortu: 2,57 m
Min. ponor: 0,70 m
Ponor s palivem: 0,86 m
Na úvod z historie parníku:
V roce 1905 obchodní dům Borel a synové objednal v Saratově, v továrně inženýra Bary, postavení remorkéru pro jejich volžskou paroplavbu. Loď byla postavena podle nejdokonalejších plánů té doby. Parník měl ocelový trup s kostrou z pravoúhlych rámů se zaoblením spodních rohů. Podpalubí se dělilo na příďový kolizní prostor, příďové obytné kajuty, strojovnový oddíl, kotelnový oddíl, mazutovou jámu, nebo cisternu, záďové obytné kajuty, a záďový kolizní prostor.
Parník byl osazen parním strojem systému „Kompadur“, pára se vyráběla ve dvou oddělených kotlech, které stejně jako stroj byly vyrobeny ve Švýcarsku. Před kotelnou na hlavní palubě se nacházelo samočinné parní čerpadlo dvojčinného systému „Kameron“. Čerpadlo bylo potřebné k přečerpávání mazutu a k odčerpávání vody z trupu. Parník byl poháněn dvěma kolesy s naklápěcími lopatkami na společné ose.
Po stranách paluby byly rošty vyložené na konzolách. Na nich byla kolesová pouzdra s kolesnicovými kajutami, kde byla část posádky a kajuta kapitána. Na přídi se nacházela hospodářská nástavba se spižírnou, koupelnou a latrínou. Střechy kolesnicových kajut a hospodářské nástavby byly překryty plošinou, na které se nacházel kapitánský můstek. Po stranách byla požární vědra s vodou, na zábradlí pověšeny záchranné kruhy. Na střeše kotelny za komínem na podpůrné konstrukci byl upevněn hák, na který se upevňovala lana vlečných člunů. Záďová část neměla nástaveb, kromě budky schodiště do podpalubí. Paluba byla osazena oblouky pro vedení vlečných lan. Pod oblouky byly ukládány kontejnery se zbožím. Na příďovém čelenu byla zavěšena kotva, která se navíjela ručním rumpálem. Na každě straně bylo po třech úvaznících a dále byla uložena smotaná úvazová lana. Loď se řídila jednoduchým kormidlem, náhon ke kormidelnímu kolu obstarával řetěz ve vodítkách po stranách paluby. Kapitánský můstek byl se strojovnou propojen hlásnou rourou a lodním telegrafem. Loď pojmenovali lidským jménem – VÁŇA.
Remorkér se plavil na řekách Volze a Kamě, tahal čluny s dřívím, moukou, solenými rybami a dalším mírovým zboží od Rybinsku po Astrachaň a zpět. Tak tomu bylo do podzimu 1914. V srpnu 1914 začala 1. světová válka. Dříví a sudy se solenými rybami byly nahrazeny vojenským materiálem a zbraněmi, civilní pasažéry vystřídali rekruti a vojáci. Trasa se změnila, teď parník Váňa jezdil z Nižního Novgorodu do Permu, Saratova a Carycinu, kde továrny zásobovaly armádu zbraněmi. V r. 1917 továrny zastavovaly výrobu, dělníci stávkovali a obchodníci ukryli zboží v očekávání lepších časů. Zastavil se i parník Váňa v přístavu v Nižním Novgorodu. Stát zůstal do konce června r. 1918.
Nová bolševická vláda potřebovala upevnit svoji moc na celém území Ruska, ty, kteří nesouhlasili s její politikou, shledávali nepřáteli pracujícího lidu. V zemi začala občanská válka. Pro obranu socialistického zřízení se narychlo organizovala Rudá Armáda. Bojové akce byly převážně vedeny na železnicích a splavných řekách, po kterých se mohla přesunovat vojska znepřátelených stran. Pro obranu řek Rudí i Bílí formovali vojenské flotily z lodí a člunů k tomu vhodných. Z lodí se k tomu nejlépe hodily remorkéry, na jejichž paluby bylo možné postavit děla a přeměnit je na ozbrojené parníky. 29. června 1918 Nižněgorodské místní vedení vodní dopravy předalo znárodněný remorkér Váňa do rukou komisaře Volžské vojenské flotily N. G. Markina, povolaného na rozkaz ministra obrany Trockého na organizaci obrany na Volze.
N. G. Markinovi se remorkér Váňa zamlouval a přenesl na něj svůj štáb. Remorkéru bylo přiděleno pořadové číslo 5 a byl nazván ozbrojeným parníkem. Přestavěn byl v závodě „Nižněgorodský teplochod“ v podmínkách zoufalého nedostatku materiálu a času. Aby bylo možné jej vyzbrojit, bylo třeba zmenšit příďovou hospodářskou nástavbu, odstranit oblouky na záďové platformě a vstupní předsíň do podpalubí – bránily v rozmístění plarforem pro děla a v rozhledu pro kulomety. Pod dělovými platformami bylo zapotřebí zpevnit palubu podporami. Na palubu z tmavého teaku položili železné pláty pancíře tl. 8 mm. Pancířem byly rovněž opatřeny parapetní části nástaveb a kapitánského můstku. Parník byl přebarven tmavě zeleným ochranným nátěrem.
Na stožáru, který byl z hospodářské budky přenesen na palubu, trikolóra obchodního loďstva Ruska ustoupila rudé vlajce se zlatými písmeny R.S.F.R.
Zkušenost prvních bojů ukázala, že Váňa No.5, pro posílení obranyschopnosti, potřebuje změnit výzbroj. V dílnách ukořistěných doků vyrobili doplňkoné ochranné štíty pro 6 kulometů Maxim na trojnožkách. Po dobytí Kazaně „Váňa No. 5“ odjel do Nižního Novgorodu a na přezbrojení. Minonosky z Baltu přivezly člun s nákladem námořních děl a munici. Vyzbrojený parník byl vybaven 2x 75 mm děly Kane namísto dvou kolových polních kanónů vzor 1902. 37 mm dělo systému Maclay na podstavci bylo nahrazeno protiletadlovým 47 mm kanónem Hotchkiss. Z paluby byly odebrány kulomety Maxim na kolech a polní dělo 37 mm systému Maclay na kolech.
Za boje pod Kazaní, bylo ozbrojenému parníku uděleno nové jméno „Váňa – Komunista“, ovšem nedočkal se jeho oficiálního udělení. 1. října 1918 při průzkumné plavbě u obce Opilý Bor, dělová loď byla zasažena skrytou dělostřeleckou baterií protivníka a začala hořet. 48 přeživších členů posádky z 76 bylo zachráněno minonoskou „Prytkyi“. Komisař N. Markin v boji zahynul.
Po skončení občanské války byl parník vyzdvižen, opraven a přestavěn na civilní osobní loď a předán do města Čardžev (v dnešním Turkmenistánu, dnes pravděpodobně město Turkmenabat, pozn. překl.). Tam se dlouho plavil na řece Amu-Darji pod jménem „Komsomolec“ do r. 1968, kdy řeka přestala být splavnou. Jeho zrezivělý trup je možné i dnes ještě vidět na vyschlém písčitém dně.
Technická data:
Max. délka: 60,20 m
Délka na vodorysce: 53,32 m
Šířka na vodorysce: 7,32 m
Max. šířka na kolesnicích: 15,15 m
Výška bortu: 2,57 m
Min. ponor: 0,70 m
Ponor s palivem: 0,86 m