Tak jen malý report z 2. stavby do které jsem se pustil.
Něco z historie:
V roce 1938 vzneslo US Navy požadavek pro novou stíhačku, která by vynikala rychlostí, odolností konstrukce, aby obsahovala prvky jako moderní avioniku, zatahovací podvozek, dále pak schopnost pravidelně operovat z letadlové lodi a následně se na ni vracet( přistávací rychlost nesměla předčit 110km/h) a samozřejmě aby byla také dobře vyzbrojena. Firma Chance Vought úspěšně převedla svůj návrh a začala pracovat na prototypu označeným jako XF4U-1.
Pohonnou jednotkou se stal ( v té době nejsilnější pístový motor) Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp, tedy vzduchem chlazený dvouhvězdicový 18ti válec s dvoustupňovým kompresorem. Výkon tohoto ústrojí začínal na 1346kW (1805 koní) a modernizací tohoto agregátu se výkon neustále zvyšoval ( časem také přibyl systém WEP) . K efektivnímu využívání tohoto výkonu byla zapotřebí mohutná vrtule. Konstruktéři se rozhodli pro třílistou vrtuli zn Hamilton Standart, která měla v průměru 4m. Vzhledem k tomuto rozměru a nutnosti aplikování zatahovacího podvozku, konstruktéři vytvořili unikátní tvar křídla připomínající křídla racka, ovšem obráceně ( inverted gull wing). Podvozek se zatahoval tak, že před sklopením došlo k otočení kol o 90°. K bezpečnému přistání na letadlové lodi měly sloužit mohutné klapky s naklopením o 60° a záchytný hák. Do křídel blíže k trupu byly umístěny otvory, které sloužily jako přívod vzduchu do kompresoru a do chladiče oleje. Očekávalo se, že stroj bude velmi rychlý a proto bylo nutné ocas zakončit mohutnou směrovkou a výškovkou, materiálem byla překližka. Jinak na tyto stroje byla již aplikována nová technologie navařování hliníkových plátů přímo na kostru, omezilo se tak nýtování. Výsledky testů tohoto prototypu předčila všechna očekávání. Rychlost ve vodorovném letu překročila hranici 650km/h a ve střemhlavém letu se podařil dosáhnout hodnoty 890km/h. Nicméně stroj se ještě potýkal s celou řadou problémů a do války vstoupil až v r.1941 kdy US Navy usoudilo, že je tento letoun bojeschopný a připraven k zařazení do výzbroje. Byl podepsán kontrakt na prvních 585 letounů F4U-1, známých jako Corsair. Tento letoun vstoupil také do služeb anglického námořnictva ( Royal Navy). Celkem bylo vyrobeno okolo 12000 letounů Corsair v 13ti variantách. Letoun se stal tak žádaným, že firma Vought nestíhala dodávat požadované množství a proto se do výroby zapojily další dvě firmy Goodyear ( FG) a Brewster ( F3A), Výroba byla ukončena v roce 1953.
Přesto, že byla celá řada problémů v r.1941 vyřešena, letoun se ještě musel potýkat s celou řadou nedostatků. Zmíním pouze ty nejdůležitější. Z důvodu umístění nádrže před kokpitem a následného rozšíření musela být posunuta kabina pilota více dozadu. Výsledkem byl špatný výhled z kabiny při přistání, zejména na letadlovou loď. Pilot musel přistávat hlavně po paměti a perfektně načasovat jednotlivé kroky ( Angličané vymysleli speciální techniku, tzv přistávání bokem. Tak mohl pilot do poslední chvíle sledovat koordinátora). Dalším velkým problémem byla konstrukce podvozku. Špatné tlumení rázů mělo za následek odražení letadla při silnějším dotyku s palubou. Dost často následoval pád do moře nebo "kotrmelec". Při sklopení klapek na přistání docházelo k úniku oleje z hydrauliky. Kapalina se dost často rozprášila na čelní sklo kabiny a pilotovi ztížila výhled. Problémem byl také příliš silný motor, lépe řečeno příliš silný kroutící moment motoru, který při startu dokázal letoun otočit.
Následkem těchto chyb vznikalo čím dál tím více havárií, hlavně pokud byl pilot nováček. Námořnictvo tedy postupně stroje vyřazovalo z letadlových lodí a nahrazovalo je Hellcaty, které byly sice pomalejší, ale za to spolehlivější.
Letouny Corsair byly postupně přeřazeny ( ne všechny - některé zůstaly na lodích jako ochrana před kamikadze) k leteckým základnám US Marines na pevnině. Zde si začaly budovat svou pověst. Z počátku měly proti Zerům velké ztráty z důvodu špatné taktiky, nicméně se dopracovaly na skore 11:1. Netýká se to samozřejmě pouze letadel Mitsubishi Zero, ale i jiných strojů. Japonci je začali postupem času respektovat a dali mu zaslouženou přezdívku Whistling death, tedy Hvízdající smrt, dle specifického zvuku motoru ( kompresoru). Přednosti před Zerem jsou jasné. Rychlost ve vodorovném letu, rychlost ve střemhlavém letu, rychlost stoupání. Výzbroj každého Corsaira až na pár vyjímek činila 6krát kulomet M2 Browning ráže 12,7mm, který si snadno poradil s neobrněnými či lehce obrněnými cíli jako byly japonské letadla. Optimální kadence zajistila vysokou spolehlivost. Díky vysoké nosnosti a dobré konstrukci mohl s sebou mít poměrně dost munice - celkem 2350 nábojů.
Postupné modernizace začaly dělat z Corsaira velmi účinný vražedný nástroj. V roce 1944 byl uznán opět jako vhodným palubním stíhačem a byl rozšířen na všechny letadlové lodě. Mezitím však došlo k radikálním změnám v taktice a Corsair se začal také používat jako CAS ( Close Air Support). Verze U-1d mohla nést dvě 1000lb bomby či neřízené rakety HVAR, které si hravě poradily s nepřátelskou technikou či bunkrem.
Tato taktika se velice osvědčila a přenesla tak Corsaira i do Korejské války. Ze začátku zde soupeřil s letouny Jak-3/Jak-9, po příchodu proudových Migů-15 sloužily zejména jako noční stíhací bombardéry nebo jako přímá vzdušná podpora pozemních vojsk.
Stavebnice:
Betexa - 1:33
společný sešit s Ki61-Hien (moje předchozí vlákno)
