neboť, co se týče detailnosti a propracovanosti, byl o několik tříd výš, než formule, na něž jsem byl zvyklý z Ábíčka. Trvalo mi dobré dva roky, než jsem se odvážil začít s jeho stavbou a její úspěšné dokončení jsem považoval za svou „lepičskou maturitu“, po které jsem se teprve mohl začít počítatmezijakžtakž zkušené papírové modeláře! Nutno však podotknout, že podobná situace se pak opakovala i v případě Porsche 962 stejného autora, později i u poláků, pak téměř při každém Ripperovi … atd. Prostě touha postavit, co jsem ještě nepostavil a zkusit, co jsem ještě nezkusil je vlastní všem patlalům. Takže když jsem hledal něco, čím bych překonal nebo alespoň vyrovnal pozitivní ohlas, který v loňském roce nejen mezi staviteli papíráků zaznamenal na polovinu zmenšený Brabham BT 26, napadlo mě, proč to nezkusit znovu se „stodevadesátkou“? Alespoň uvidíme, kam (a zda vůbec) se mé patlalské schopnosti od té doby posunuly. Zvolil jsem tentokrát verzi z roku 1991, tedy ve zbarvení „CAMEL“, jednak proto, že se mi ta žlutá líbí víc než původní zelená a také proto, že zákaz tabákové reklamy považuji za stupidní alibismus (minimálně do té doby, než bude mimo zákon postavena i propagace alkoholu, „výhodných“ půjček a jiných život a zdraví bezpochyby ohrožujících produktů 
).
Takže, jako vždycky – šup na kopírku a hurá na 55%! Už teď je jasné, že pár dílů je v této velikosti evidentně neslepitelných a několik prakticky neviditelných, ale hlavně neztrácet nervy
!
To nejhorší na celé stavbě číhá na jejím samotném začátku – plynulé vytvarování zaoblené přídě a partií okolo kokpitu: (jen malá poznámka, můj digiťáček si se mnou zase jednou zažertoval a jako na potvoru vytáhl a zdůraznil všechny ty drobné nepřesnosti a „hrbatosti“, které jsem se snažil tak pečlivě ukrýt! Věřte, že v reálu to vypadá líp, už jen proto, že to auto je asi tak 2x menší, než na fotkách!)
A pak příjde na řadu to, co mám na lepení nejraději – spousta malých blbinek. Trubky a kabely jsou z olověných drátků:
Motor a převodovka trochu složitější než u běžných formulí. Hadičky imitují vlákna vytažená z trenýrkové gumy:
Závěrečná kompletace. Jediná zjednodušení, která jsem si dovolil, jsou nefunkční natáčení přední nápravy a vynechání zámků pro uchycení krytu motorového prostoru.
Od počátku bylo jasné, že takovýto model nelze vystavovat jinak, než plně odkrytovaný a pokud možno i se sejmutými koly – brzdy a jejich kotouče považuji za nejpovedenější detail. Když jsem přemýšlel, jak to elegantně a pokud možno logicky zaonačit, vzpomněl jsem si na záběry z boxů ve kterých se pro „šoupání“ s odstrojenými vozy používají manipulační plošinky, vlastně vozíky tak nízké, aby se daly zasunout pod podlahu monopostu stojícího na zvedácích. Takže právě napodobenina takového vozíku posloužila jako držák pro magnet zajišťující dostatečně pevné, ale rozebíratelné přichycení modelu k podložce. A když už jsem byl v tom, bylo ještě potřeba někam umístit motorový kryt – na to stačila jednoduchá „koza“ z plastových profilů – a kola, sejmutá ze závěsů. Původním záměrem bylo zpodobnit je zabalená do „elektrických bačkor“, ovšem pokusy s napodobením textilních ohříváků pomocí hliníkové fólie nedopadly uspokojivě
a tak jsem se musel spokojit s pneumatikami holými. Tak jsem pro ně vyrobil alespoň „nákupní vozík“ (drátek 0,8 mm).
A zde již výsledek. „Normovanou“ podložku o rozměrech 6 x 12 cm jsem sice musel poněkud rozšířit, ale to nevadí, koneckonců nepochybuji, že takto propracovaný a rozebraný model zůstane v mé sbírce exotem a tak si nějaké ty nadměrné metry zaslouží!
To měřítko už je jenom třešnička. 
) vznikly během zmenšování a jdou z velké části na vrub copycentra!