Vzhledem k nedávné absenci slovutného mistra slova Fajkuslava Stanjuse, dlícího v rozverné cestovní služebně, jsem využil situace nemaje na triku další zarovnávání PA (myšlena Papírová archeologie, nikoli Poklad Aztéků) a rozhodl se zase jednou do něčeho střihnout. Vzhledem k mé dávné lásce k vláčkům to vyhrála – jak jinak – lokomotivka kouřová.
Při té příležitosti musím podotknout, že na zdejším fóru, stejně jako předchozí staré verzi PM, se prakticky nevyskytuje autor Miloš Haman. Chápu, podobně jako u Ladislava Müllera jde o tvorbu, se kterou je nutné se trochu poprat a hojně dodělávat. Což nakonec dokazuje i moje první seznámení s tímto autorem při jeho premiéře na stránkách ABC v podobě historického stroje značeného dle ing. Kryšpína 233.0.
233.0
Muzeum lokomotiv, jak byly (alespoň zpočátku) Hamanovy lokomotivy zastřešeny, jsem se rozhodl doplnit o další poměrně letitý „steam vehikle“ nesoucí číslo 320.0. Dle autorského kódu by mělo jít o třetí Hamanův model. Takticko-technickými daty vás nehodlám unavovat, opisovat z wikipedie či jiných zdrojů mi nepřijde až tak zajímavé, tak pouze přikládám ukázku z fenomenálního Technického atlasu ABC, kde uvedený stroj detailně popsal Josef Janata.
Technický Atlas ABC, kresba Josef Janata.
Jak už bylo řečeno, Hamanovy modely nejsou předmětem zběsilých bitev na Aukru.cz, odklepnuto.cz či eBay.com, takže se mi v mé sbírce nashromáždilo dva a více originálů. Neodolal jsem tedy možnosti opět jednou šmiknout do původní vyleptávánky přímo ze stran ABC. Přeci jenom dodám, že až na jeden „přečnívající“ díl jde o stránkový model v měřítku 1:74. A ještě než popíšu jeho seskládání, pokusím se otupit nejostřejší hroty výčitek od znalců železnice nejen na slovo, ale na celý odborný popis vzatých: rozhodl jsem se postavit mašinku tak, „jak běží a leží“. Jistě by šla spousta dílů nahradit, další náležitě „vytunit“, ale s ohledem na model č. 1 jsem se rozhodl pro úpravu pietní – a sice slepit tuto tendrovku co nejlépe, a finito.
Předchozí trápení s první Hamanovou mašinkou už k mé osobě vyslalo patřičné varovné signály – proto první důležitý krok znamenal vytvořit kostru pro základ lokomotivy. Vím dobře, jak se obyčejný papír kroutí, proto přišel ke slovu kartón, seskládaný do příhradové konstrukce, zajišťující dostatečnou pevnost a tvar. Skutečně pak při jednom explozivním vzteklém intermezzu jsem si mohl dovolit spustit svou pěst na tento díl prudčeji, než bývá zvykem – a odnesl jsem to pouze otiskem daného základu do malíkové hrany mé nešikovné paže.
Podobné vyztužení následovalo i v bočních vodojemech obepínající kotel.
Tyto díly neměly zásadní nesrovnalosti a pasovaly celkem bez problémů. Ty nastaly až při kompletaci dyšen a komínu. Tam, jsa už ostříleným „kominíkem“ bylo potřeba pečlivě porovnávat, protože několik milimetrů sem či tam nehrálo roli. Hlava komínu byla o 3 mm delší, dyšna nejblíže budce jenom o dva. Projevovalo se to tak, že po patřičném zkroužení nemálo přebývalo, ale jak jsem zdůraznil, byl jsem na to připraven.
Jedinou náhradu jsem zvolil ve ventilovém systému a u píšťal – tady jsem původní díly zavrhl. Rovněž jsem neprostříhával dveře do budky, upřímně řečeno řada 320.0 není zase až tak bohatě zdokumentovaná a než se dopustit faux-pas a udělat otevírání dvířek na špatnou stranu jsem se rozhodl pro verzi zavřenou.
Nuž tedy, třistadvacítka je hotova a vyjíždí mezi lačné chrty Papírového modelářství. A snad nebude rozdrásána sžíravými poznámkami ještě před první zatáčkou.
) => určitě využijeme, až se dobabráme v Pap. arch. k těmto hamastrojům.