… a ten rudý trojplošník, co Rychthoffena znal
Stoupavost měl děsnou, až se každý pilot bál
Taxmeni, Calamity Jane IV – Rytíři nebes
Nevím, jestli si někdy někdo dal tu práci, aby sestavil žebříček „mediálních hvězd“ mezi zbraněmi. Na jeho nejvyšších příčkách by jistě nechyběly tanky Tiger a T-34, pistole Parabelum, samopal AK-47, stíhačka MIG15, bombardér B29, nebo bitevní loď Bismarck (další zástupce si může doplnit každý dle své osobní preference). Osobně se domnívám, že existuje jeden konkrétní typ válečného stroje, který v souboji o čelo hitparády nejčastěji zobrazovaných bojových prostředků hravě strčí všechny soupeře do kapsy. FokkerDr.I se stal nezastupitelným symbolem nejen vzdušných bojů první světové války, nýbrž i celého tohoto konfliktu vůbec. Jak jsme měli v nedávné době stého výročí vypuknutí Velké války možnost se přesvědčit, bez obrázků červeného trojplošníku nad krajinou zjizvenou zákopy se neobejde žádná publikace, encyklopedie či dokumentární film pojednávající o období 1914 – 18. Skutečnost, že i tvůrci Hollywoodských trháků žijí v představě, že všechna německá esa létala výhradně na pestře pomalovaných Fokkerech (viz film Flyboys) je jen dalším dokladem neoddiskutovatelného faktu – dreidecker je prostě ikonou! Bylo tedy jen otázkou času, kdy se objeví také v mojí sbírce prvoválečných chmelnic.
Protože se jedná o typ opravdu notoricky známý, odpustím si tentokrát historicko-technické pojednání a pustíme se rovnou do stavby modelu. Na papírnickém trhu je Dreidecker zastoupen hned v několika provedeních, lišících se jak zbarvením, tak měřítkem i úrovní zpracování. Já si vybral počinek vydaný pod hlavičkou polského ORLIKu a to především kvůli jeho barevné úpravě – přece jen těch Red Baronů už bylo víc než dost! Model vyšel v klasické třiatřicítce a já si ho naordinoval jako takovou letní, prázdninovou oddychovku
.
Pokud jsme předlohu modelu označili jako notoricky známou, pak ani jeho stavba nepřináší žádná překvapení. Trup – to je klasická čtyřboká krabička, „kokpit“ je spartánský, jen sedadlo, pedály a knypl s poměrně složitě tvarovanou rukojetí. Palubní deska chybí, její místo zaujímá masivní schránka na kulometné pásy, další důkaz, že na těchto letounech mohli létat jen opravdu výjimeční piloti, kteří se více než na údaje přístrojů mohli spolehnout na vlastní cit a zkušenosti.
Jak jsem řekl, sestavení trupu je bez problémů, totéž platí i pro potah
Záludnosti nepřináší ani ocas s odhalenými ovládacími lanky, ani podvozek. Zakrytované boky kol nám ušetří práci s vyplétáním, pneumatiky jsou tentokrát skutečně gumové, stočené z bužírky zakoupené v prodejně pro šikovné ruce.
Z motoru jsem měl trochu strach, přece jen je to asi nejsložitější podsestava modelu, i jeho kompletace se ale obešla bez potíží a to včetně přítomnosti mnoha nepapírových součástí – přívodů paliva, ventilových táhel a výfukového potrubí.
Ke ztvárnění v originále oblého motorového krytu jsem rovněž přistupoval se značnou skepsí (viz poučka o neohýbatelnosti papíru ve dvou rovinách současně), je ale pravda, že i zde díky rozvržení na dostatečný počet segmentů odvedl autor vystřihovánky dobrou práci. Díky tomu všemu jsem na konci prvního prázdninového týdne měl trup letounu v podstatě kompletní:
Tak jako každý modelář, i já navzdory letitým zkušenostem občas narazím na záležitost, která člověka donutí předefinovat význam slova pakárna
! V případě Fokkera to byl problém věrohodného ztvárnění pláště dvojice kulometů. Ten je jak známo perforovaný pravidelnými řadami oblých otvorů. Původní záměr vyřešit tento trabl zakoupením komerčně nabízených plechových doplňků pro plastikové modely ztroskotal zase jednou na jejich momentální nedostupnosti. Pokus kontaktovat výrobce laserem řezaných součástek se rovněž minul účinkem a tak mi nezbylo, než vzít skalpel a se zatajeným dechem řezat a řezat. Výsledek není ideální, ale pro mé potřeby postačí. Příště bude možná lepší překopírovat součástku na tenčí papír. (A nebo se přece jen najde někdo, kdo by byl schopen pláště kulometů vyrobit, ať už řezáním z papíru nebo leptáním z plechu? V tom případě, bych se přimlouval i za kruhové zaměřovače a napínáky výztužných lan…)
Křídla vznikla již dříve popsanou metodou, tedy vybroušením balsového základu, na něž jsou nalepeny pásky imitující žebra pod potahem.
V podstatě jedinou adrenalinovou záležitostí se ukázal kryt na přechodu trup – prostřední křídlo. Je třeba jej naohýbat do poměrně složitého tvaru, což bohužel není z návodných kreseb zcela zřejmé. Sám jsem si s ním poradil až po té, co jsem si na síti vyhledal několik fotek již postaveného modelu. Vzniklé drobné nepřesnosti naštěstí zakrývá dvojice kulometů…
Kompletace nosného systému proběhla absolutně bez problémů. Nezbývá než znovu smeknout před genialitou holandského konstruktéra, který si, navzdory jednomu „přebývajícímu“ křídlu vystačil jen se čtyřmi hlavními vzpěrami a dvěma „véčky“. Tady skutečně platí, že v jednoduchosti je krása! Práci nám rovněž usnadní téměř totální absence viditelných výztužných lanek, která nás zase přivádí k paradoxu vyjádřenému v názvu tohoto vlákna – ačkoli se Dreidecker stal už asi provždy symbolem „chmelnic“, tedy letadel z Velké války, od sám si toto pojmenování vlastně nezaslouží… 
Pohodová stavba pro prázdninový čas dospěla k závěru. Až na výše popsané drobnosti (kryt přední části trupu, pláště kulometů) jsem nezaznamenal žádné zádrhele, takže ji všem „chmelnicomilům“ jednoznačně doporučuji. Vždyť nemít ve sbírce prvoválečných letounů „ten německej trojplošník“, to snad ani nejde…
dokážete mi to někdo osvětlit, určitě to je frekvencí střelby+rychlost otáček vrtule 
