Asi nemá cenu rozebírat fakt, že Sopwith Camel patří mezi nejznámější letadla první světové války. Rychlý, obratný a robustní stroj nasazený ve velkých počtech dopomohl mnoha pilotům k mnoha vzdušným vítězstvím, našel uplatnění jako bitevník, lehký bombardér i palubní letoun. Na všeobecné známosti a popularitě „velbloudích stíhaček“ má značnou zásluhu i série knih o poručíku „Bigglesi“ Biggleswortovi, kterou v meziválečném období napsal anglický spisovatel William Earl Johns.
Osobní vzpomínka: Bylo to tuším v roce 1987, co jsem se ze stránek časopisu Letectví+kosmonautika dozvěděl o existenci knih popisujících příběhy slavného letce, které se (slovy autora článku) „pro celé generace čtenářů staly nezapomenutelným zážitkem a počátkem celoživotní lásky k letectví“. Následoval malý povzdech nad tím, že v „dnešní době“ se už jen sotva dočkáme jejich opětovného vydání. Leč čas oponou trhnul a za pár let se nový čtenáři mohli s Bigglesem opět setkat, nejen prostřednictvím komiksu v tehdejším ABC, ale i díky znovu vydaným knihám s původními "máyovskými" ilustracemi. Já osobně jsem tehdyjakožto vojín základní služby obětoval značnou část žoldu na zakoupení dvojice těchto literárních skvostů. Nebudu to protahovat, první knihu jsem přečetl asi do třetiny, druhou jsem snad ani neotevřel! Asi jsem už nebyl ta správná věková skupina …
Přesto jsem na "velblouda" nezanevřel a vyvolil si ho jako další objekt pro modelové ztvárnění. Sešit z nakladatelství „Maly Modelarz“ obsahuje díly pro stavbu jednoho letadla v tradičním měřítku 1:33 (já se opět uchýlil k zmenšení do „čtvrtky“). Na výběr máme ze dvou variant, lišících se barevnými detaily. Zvolil jsem tu pro mě atraktivnější - se šachovnicí na ocase, ale to je samozřejmě věc názoru.
Takže začínáme tradičně kokpitem. Palubku jsem se pokusil vytunit metodou známou ze stavby plastiků. Desku tedy tvoří dvě vrstvy, v první jsou vyřezané otvory, na druhé se pak nacházejí budíky „zasklené“ kouskem lepící pásky. Je to zároveň jedno ze dvou míst, na kterých jsem našel zjevnou autorovu chybu – rubový díl palubní desky by měl být zrcadlově obrácený.
Kostra trupu připravená k potažení:
Až při lepení modelu jsem si plně uvědomil, odkud pochází pojmenování „velbloud“ (samozřejmě že kvůli „hrbu“ kryjícímu kulomety, ale dokud to člověk nevidí takříkajíc na vlastní oči…):
Dál je to taková ta klasika – dozadu ocas (řádně „zadrátovaný“), dopředu motor …
… nahoru kulomety, dolů podvozek:
Při konstrukci křídel jsem postupoval metodou vyzkoušenou u předchozího modelu: namísto soustavy nosníků a žeber jsem na sebe nalepil několik vrstev, které jsem do konečné podoby doladil žiletkou a jemným smirkem:
Kompletace a usazení nosných ploch bývá pro mě vždy nervy drásající záležitost. Přechod křídlo-trup je tradičně náročnou partií (což platí i u většiny plastiků), proto je třeba si na této linii se spodními křídly trochu pohrát a sem tam něco přiříznout – pokud bychom je přilepili bez úprav, vyšlo by nám díky dozadu se zužujícímu trupu křídlo nikoli rovné, ale s mírným šípem. A to nemluvím o poměrně značném vzepětí spodních ploch… Co se týče mezikřídelních vzpěr, dost pomůžou drátěné výztuhy a jejich mírně přesahující konce, které lze využít jako čepy pro uchycení do otvorů v křídle. A máme tu poslední číslo programu – výplet. Opět jsem pracoval převážně s polystyrénovým vláknem vytaženým z rámečku, pouze na nejdelší lanka (některá jsou dokonce zdvojená) jsem kvůli zachování požadovaného „napnelismu“ použil gumovou nitku.
A tady už je konečný výsledek. Nemusíte se mnou souhlasit, ale já bych řek, že to jako „velbloud“ vypadá.
Pokud bych měl provést stručné osobní zhodnocení, řekl bych: za nemnoho peněz dostatek muziky!
Stavba zabrala něco okolo čtyřiceti hodin a většina z nich byla opravdu příjemně strávených. Vyzkoušel jsem si pár nových věcí a postupů a posunul se zase o nějaký ten level výš. A co je nejdůležitější, rozhodně jsem neztratil chuť věnovat se tomuto pro mě relativně novému oboru i nadále, takže příště u nějaké další chmelnicena shledanou!
