. Když pak bylo ohlášeno jeho vydání jakožto běžně prodávaného modelu, zbystřil jsem. A když jsem před dvěma lety v Neratovicích na dotyčný sešit narazil v krabici polského prodejce, neváhal jsem ani minutu! Zevrubná prohlídka archů s díly a zejména návodových kreseb mi dala za pravdu – tohle je materiál pro stavbu Absolutního modelu! Tak jsem si totiž soukromě pojmenoval svůj patlalský ideál: Absolutní model – tak propracovaný a detailní, že na něm nebude co vylepšovat a tak dobře postavený, že už to ani líp nejde!
Nejdřív trocha ostalgie
…Přiznávám, že mám k předloze i jisté citové vazby. Neměl jsem sice tu čest setkávat se s ní přímo, na vojně jsem byl u „protivzdušné“, ale jen u spojařů a tím nejbojovějším vozidlem, s nímž jsem přišel do styku, byla vejtřaska „ s bednou“. Už jsem ale někde psal, že jsem vyrůstal ve městě, mezi jehož atrakce patřila početná „bratrská“ posádka. Na rozdíl od nedalekého Krnova, kde byli umístěni tankáni a jehož ulice vedoucí z nádraží do kasáren a z kasáren na cvičiště dostávali pravidelnou masáž od pásů té dvaasedmdesátek, naše město, jak jsem nedávno zjistil, „hostilo“ podstatnou část střelecké neboli motorizovaně-pěchotní divize. Složení kolon, které se jako zpestření místního denního a často i nočního koloritu, pravidelně sunuly po celé délce hlavního průtahu tak bylo většinou docela nudné – spousta ZILů, GAZů a UAZů v různých verzích, jen sem tam nějaký ten BRDM nebo BTR. Zato když se jednou za čas objevily „pásáky“, to byla show
! Ruku do ohně bych za to nedal, ale je téměř jisté, že to byla právě tato vozidla či jejich kanónové příbuzné ZSU 23-4 SHILKA (nástavby byly vždy pečlivě oplachtované), která jsme jako kluci stojící u krajnice sledovali s vyvalenýma očima, ohromeni duněním motorů a rachotem pásů, navzdory (ostatně velmi opatrně) projevované nevraživosti našich rodičů. Inu dětství za železnou oponou, kdo nezažil, nepochopí. Na druhou stranu, co by za to i dneska military nadšenci dali 
. O něco později jsem se s GAINFULem, jak si tento komplet pojmenovali na druhé straně barikády, ještě párkrát setkal, jako s protivníkem či naopak cílem určeným ke zničení při paření svých oblíbených počítačových simulátorů.Pak trocha povinné faktografie:
Samohybný protiletadlový raketový komplex 2K12-KUB v kódu NATO GAINFUL byl zaveden do výzbroje SSSR v šedesátých letech. V naší armádě je používán od poloviny 70. let. Prodělal několik modernizací a stále zůstává účinným zbraňovým systémem schopným zasahovat létající cíle v malých a středních výškách (od 25 do 10 000 metrů), při rychlostech do 600 m/s. Vozidla jsou řazena do palebných baterií, které tvoří čtyři odpalovací zařízení plus řídící a naváděcí radiolokátor (na stejném podvozku) a přepravníky raket (ZIL 131). Pro bližší informace např. http://www.acr.army.cz/technika-a-vyzbr ... inful-5068 , tamtéž také fotky a „akční“ video.
A taky trocha prvních dojmů …
Mé nadšení z nově získaného kousku bylo poněkud zchlazeno poznáním, že vydavatel tu na nás zase tak trochu „zahrál levou“. Na titulní straně se totiž skví kresba vozidla s označením české armády. Uvnitř sešitu jsem však nic takového nenašel
. Na dílech bočnic je sice jakési číselné označení (jiné než na kresbě), ovšem české kokardy chybějí – nevadí, stejně by, jak už velí tradice polských vydavatelů, určitě měly chybné pořadí barev. Spravedlivě ovšem budiž řečeno, že vozidlo nenese znaky ani polského ani žádného jiného uživatele. Polské znaky a popisky je možno objednat jako obtisky na stránkách vydavatele. Tamtéž lze rovněž získat sadu plastikových dílů pro vylepšení vzhledu vozidla. Já je zakoupil za rovných 100,- Kč současně s vystřihovánkou, ovšem stalo se tak spíše z úcty k osobě prodejce než ze skutečné potřeby. Nevím, jaká technologie byla při výrobě této „tunningové“ sady použita (osobně bych tipoval odlévání do mýdlového obtisku 
), ale jistě vím, že jen trochu zručný patlal se bez nich bez problémů obejde.Přestože mi bylo jasné, že tohle bude běh na hodně dlouhou trať, poprvé jsem do archů s díly zakrojil skalpel předloni na podzim, tedy v době kdy jsem hledal něco, čím bych vyplnil čekání na „pořádnou práci“, kterou mi měl dodat „vrchní konstruktér“ (samozřejmě nikoli Koroljov ale BrutaHans). Nechtěl jsem začínat s ničím velkým, co by pak nedostavěno zbytečně zabíralo místo ve vitríně. Nakonec padla volba na motor, který je sice dosti složitý, přitom se ale jedná o samostatný celek, který je možno sestavit bez návaznosti na ostatní části modelu. Trvalo asi měsíc (bohužel, podobně jako u mnoha polských modelů musím konstatovat, že práce by ubíhala o dost rychleji, kdybych nemusel pracně pátrat v graficky sice atraktivních, ale jinak nepříliš přehledných 3D návodových kresbách
), než se mi podařilo vysochat tento silně brutalistní objekt:
Jen malá poznámka – stojan není původní, zrobil jsem jej, abych zajistil důstojné a bezpečné skladování motoru do doby, než jej bude možno zabudovat na jeho místo. Pohled na výsledek dosavadní práce mě opět přenesl ve vzpomínkách zpět, tentokrát do doby nezralého mládí, během studií na Střední průmyslové škole v Bruntále (jó, to je drsný kraj
). Chodby této ctihodné instituce zdobilo několik podobných kousků železa upravených jako učební pomůcky, některé v částečném řezu. Jako studentíci jsme často trávili přestávky podrobným zkoumáním těchto artefaktů, jejichž konstrukce dokázala pozorného pozorovatele obohatit o mnohé netušené poznatky, což se týkalo zejména míst na první pohled skrytých, využívaných celými generacemi absolventů ústavu k předávání pro život důležitých poselství jako: Zdrávasek ( jinak též zástupce ředitele) je komouš a ***kroť se ve výrazech!***! nebo Válková ze druháku dá každýmu!!! Po té byl motor i s podstavcem umístěn do „depozitáře“ a celý projekt jsem na víc než rok uložil k ledu.K opětné resuscitaci došlo až koncem loňského roku. Motor byl hotový, logickým pokračováním se jevila převodovka. O něco menší avšak o nic méně detailní:
Nutno uznat, že model zatím mé představy plní – složitěji by to asi udělat nešlo (lépe slepit určitě ano
). A protože mě stavba docela chytla, rozhodl jsem se pokračovat. Jelikož už nebyla k dispozici žádná další podsestava, kterou bych si mohl jen tak nezávazně slípnout a pak, podobně jako motor s převodovkou coby raritku umístit do vitríny, nezbylo než začít to celé brát opravdu vážně a vrátit se do bodu, odkud stavba podobných objektů obvykle začíná, tedy k sestavení základní kostry. Jakožto zapřisáhlý odpůrce „laserového dopingu“ jsem postupoval klasickou cestou. Podlepování velmi tvrdým 1mm kartónem (dar přítele Góry) a následné vyřezávání spolklo několik večerů, nemluvě o značném počtu odepsaných nožových břitů. Ze spasování prvních několika opravdu velkých dílů jsem měl vážné obavy, ty však vzaly za své, jakmile jsem zjistil, že všechno sedí naprosto dokonale! Pokračoval jsem sestavou zajišťující uchycení pojezdových kol. Na první pohled se sice jedná o nepřehlednou spleť žeber, výztuh a prapodivných krabiček, stykové plochy jsou ovšem vybaveny systémem západek, zámků a dorazů, který vymezuje správnou polohu jednotlivých dílů a prakticky vylučuje možnost jejich chybného slepení. Tady si autor modelu skutečně zaslouží velkou pochvalu 
!
Totéž platí o horní části podvozku. Díky „klik-klak“ systému utíká stavba velmi příjemně. Tak příjemně, že jsem se jen taktak na poslední chvíli zarazil. Kdybych totiž slepě následoval návod a nalepil všechny části kostry na jejich místa (týká se hlavně horních panelů), nejspíš bych si definitivně uzavřel cestu k vlepení několika skrytých či normálně zadeklovaných podsestav a to včetně již předem pracně zhotoveného motoru.
Takže konec s „truhlařinou“ a znovu vzhůru do vod klasického patlání. Motorový prostor je záležitost, k jejímuž ztvárnění se odhodlají asi jen ti opravdu zkušení a těžce kovaní borci. Tak to nejspíš zamýšlí i autor modelu, který nejen že jejím dílům přidělil zvláštní číslování, ale pro jistotu ji i úplně vynechal v návodu
.
Po celou tu dobu, kdy probíhala kompletace pohonné jednotky, mě pronásledovaly dvě zásadní existenciální otázky: co, jestli vůbec něco, z toho všeho bude nakonec vidět? A za druhé, jestlipak se dokončená sestava vejde na místo k tomu určené? Odpověď na druhou otázku přišla záhy a byla příznivá. Až moc. Během sestavování převodovky jsem používal speciálně pro tento účel vyrobenou šablonu, která měla zajistit, aby konečné rozměry zejména vzdálenost brzdových kotoučů přesně odpovídaly nákresu v měřítku 1:1, který je součástí návodu. To si mimo jiné vyžádalo i několikamilimetrové zkrácení pohonných hřídelů. Po vložení motoru a převodovky na jejich místo jsem seznal, že celek se sice vejde, nicméně tam, kde by měly kotouče přiléhat ke stěnám, zejí mezery odpovídající právě těm několika dříve odstraněným milimetrům…
Chvíli jsem sváděl souboj sám se sebou, pak jsem si ale řekl, že když už jsem došel až sem, těch pár kroků navíc mě nezabije, příslušnou část převodovky jsem s maximální opatrností rozebral a délku hřídelů upravil. Teď už nic nebránilo umístění motoru na jeho místo:
Ještě než jsem přistoupil ke zkompletování této části kostry přilepením horního víka, vzpomněl jsem si, že „tam někde“ byla taková jako mřížka, která zakrývala otvor v zadním čele. Letmý pohled na stránku se šablonami potvrdil, že zde bude možno použít můj oblíbený „samodomo“ materiál tj. síťovinu z kuchyňského sítka. Uříznout příslušný kousek bylo otázkou pár minut, stejně jako nalepení a nabarvení khaki „revellkou“. Teď už nezbývalo, než celé to zhora zadeklovat a těšit se výsledkem a hlavně faktem, že z motoru a převodovky přece jen něco vidět bude
:
Má spokojenost však vydržela jen do druhého dne, kdy jsem při hledání podkladů pro další stavbu zjistil, že ona právě mnou ztvárněná partie ve skutečnosti vypadá úplně jinak
!
Namísto prosté díry kryté mřížkou je tam něco, co vypadá jako výklopná klapka, obalená pletivem z plotu a vyztužená žebry ( ani ty jsem nikde mezi díly nenašel). Nejdřív jsem samozřejmě proklel sám sebe, za to že jsem zase dřív jednal, než myslel. A pak, při pátrání po tom, jak chybu co nesnáze napravit a hlavně jak to postavit správně, přišel další šok! V návodu, tedy tom grafickém, tahle část vůbec není! Ať jsem jím listoval zepředu dozadu a zase zpět, podrobný nákres této partie jsem prostě nenašel. Teď už je jasné, že absence návodných kreseb pro vnitřek motorového prostoru nebyla náhoda. Autor prostě pár obrázků vynechal
Jestli z nedbalosti nebo z úsporných důvodů, Bůh suď. Následoval úprk zpět na internet. Ani z 3D vizualizace zveřejněné na DF toho moc jasného není:
Obrátil jsem se tedy na stránky vydavatele, odkud jsem už dříve stáhnul velmi užitečná schémata ozřejmující polohu jednotlivých kabelů a vodičů elektrovýbavy. Hádáte správně – nic! V sekci download je sice možnost stažení návodu, ovšem momentálně je nefunkční
. Z fotografií postavených modelů zase vyplívá, že zatím co autor to vyřešil dost šalamounsky
... neznámý mistr modelář, který už toto vozidlo sestavil, zvolil podobně minimalistické řešení jako já:
Resumé: jednou slepené už rozebírat nebudu. Snad se ještě najde příležitost, jak vzniklou chybu napravit. Ostatně, není to poprvé, co mi „polská škola“ udělila lekci z improvizace a nutnosti hledání „alternativních řešení“
. Každopádně je evidentní, že před dalším pokračováním stavby bude nutno pořádně popřemýšlet. A nejdřív nejspíš o tom, jestli celou tu věc nezasunu zase na pár měsíců či let někam do zadního kouta.
! Rámcově slepitelné to asi bude, soudě podle fotek hotových modelů na netu. Jen asi bude třeba přehodnotit přístup ke stavbě a smířit se s tím, že namísto perfektního materiálu k pohodové stavbě, nám autor naservíroval pouze polotovar, který nelze dokončit bez shánění podkladů a uplatnění značné míry improvizace. Já se nechci opakovat, ale na tohle "specifikum" už jsem u pár "poláků" narazil ...
. Nezbývá, než se spolehnout na fotky autorského prototypu. Takže více dozadu přijde tato „bedna“ v níž jsou tři menší bedýnky a pro změnu opět jednou spousta drátů:
. Je škoda že to stavíš na etapy ale na druhou stranu se ti nedivým věnuješ to mu čas např. celý výkend a výsledek je jen nepatrný.Tatra to prostě není a pokud tam jsou ještě jobovky má člověk co dělat dost dlouho.Slepený to je zatim pěkně a držím palce at máš chut to někdy dokončit.